Sílá tkví ve zkušenostech 

Klasická masáž se zaměřuje pouze na svaly a měkké tkáně, naproti tomu thajská masáž se zaměřuje na tělo jako celek. Během tradiční thajské masáže dochází k uvolnění a hluboké relaxaci těla i mysli, přičemž největší důraz se klade na klouby a svaly nohou, chodidel a zad, tedy části, které při současném životním stylu trpí nejvíce.

                                                

Jeden z prvních zdrojů, který hovoří o terapii masáží je kánon Nei Thing Sou Wen z roku 3 700 př. n. l, hovoří se v něm o použití akupunktury a akupresury. O masáži se zmiňují i Konfuciovy spisy.

Umění masáže znali také Peršané, Babyloňané či Asyřané. A ani staří Řekové a Římané se bez masáží neobešli, kultura těla a hygiena byla v této éře na poměrně vysoké úrovni. Římský lékař Galénus dokonce masíroval gladiátory, masáží je připravoval na vstup do arény a přeživší masíroval i po zápase.

Umění thajské masáže se v téměř nezměněné podobě dědí déle než 2 tisíce let. Za zakladatele se považuje Buddhův blízký přítel a lékař Jivaka. Jeho léčebné metody doplněné tradiční čínskou medicínou a starověkou indickou Ájurvédou, rozvíjeli buddhističtí mniši v thajských chrámech. Právě kontakt se světovými medicínami ovlivňoval charakter thajských masáží od starověku až do dnešních dní.

 

Thajská masáž se zakládá na léčebné teorii vnitřních energetických drah zvaných Sen, jimiž zásobujeme vlastní tělo životní energií. Šetrným protlačováním energetických center a protahováním se energie dostává do pohybu po celém organismu.

                                         
 

Masérská dovednost se v thajských rodinách předává z generace na generaci. Považuje se za umění i filozofii zároveň. Je životním stylem i výjimečným darem. Patří k Thajsku stejně jako vůně obětních květin na zlatavých soškách ve starobylých chrámech, tklivé tóny podmanivé hudby či žlutá roucha všudypřítomných buddhistických mnichů.

V thajském masérském umění se rozeznávají dva základní styly, dvě školy. První z nich, tzv. severní styl, se vyučuje v severothajském městě Chiang Mai. Pro něj je charakteristické pomalé a plynulé uvolnění, které má svůj rytmus a oproti jižnímu stylu se považuje za mírnější. Zaměřuje se výrazněji na práci s energetickými drahami.

Centrem jižního stylu je bangkokský klášter Wat Pho. Je razantnější a užívá více protahovací techniky a má i rychlejší tempo.

V současné době ale dochází k prolínání obou stylů a každý masér si hledá svůj osobitý styl.

 

Zdroj: www.tawan.cz